Sešel se rok s rokem a byla tu zase o víkendu Tříkrálová sbírka. Z našeho oddílu jsme vyslali jednu trojici, aby koledovala pro chudé a potřebné mezi občany města. Králové to zcela nebyli, ale královny. Tři královny - Hanča, Natka a Veverka. Oblekly (my samé holky, proto už bude vše y) jsme se a namalovaly také za pomocí Lišky, která nás pak vyfotila. Myslím, že jsme byly natěšené, i když jsme přesně nevěděly kam budeme vyslány a jak to společně proběhne. Inu, i přes nějaké vnitřní otazníky naše tříkrálové koledování proběhlo velmi krásně. Nouzi o legraci jsme rovněž neměly, naopak. Legrace a dobrodružství bylo součástí naší pochůzky. V devět hodin ráno jsme šly do kostela sv. Vavřince, kde jsme dostaly požehnání a hlavní organizátor sbírky nám předal kasičku, mapu, křídy i cukry. Nabízel nám to v igelitové tašce, ale pro tentokrát Veverka odmítla. Igelit už zkrátka není  in. Možná se divil, ale my skauti přece víme, že se bez toho dá tomto případě obejít. Následovala společná fotka u kostela. Na fotce bude zřejmě hrát pestrobarevnost. Někdo oblečen v kolednické oblečení, ať to má švih, a někdo jen v bundě s narvanou korunou na hlavě. :-)  Každý podle svého…

Až všichni odešli, my se šly ještě společně fotit. Mezi tříkrálovými materiály jsme totiž objevily nějaký vzkaz, který odkoval na fotosoutěž. Samozřejmě se této soutěže chceme zúčastnit. :-)

Fotily jsme se třeba na zídce a při této činnosti se nám někde ztratily křídy. My o tom nevěděly. Poplach nastal až tehdy, kdy jsme měly vkročit do prvního domu. Veverka vysypala tašku na chodník, přehrabovala se v ní a snažila se najít ty křídy. Křídy nikde. Volalo se Lišce, zda si je neponechala v tašce. Liška se chvíli neozývala a tak jsme jí ve volání pokračovaly ze všech telefonů v kapse. :-) Po chvíli se nám ozvala, ale tvrdila, že je nemá. Nakonec nám poradila, co máme udělat. Mně se honily hlavou myšlenky, že jim ty požehnání přijdu dopsat v noci na vrata jestli najdeme křídy :-D Sranda.

Pomalu jsme po tom menším problému chtěly konečně zazvonit v prvním domě, ale v tom momentě k nám přišla jedna stará milá babička a zazpívala nám beze studu sama všechny sloky tříkrálové koledy. My na ni s úsměvem zíraly, pěkně jsme jí poděkovaly a ona odešla. Navštívily jsme již třetí dům a ta stará babička se k nám zase vrátila a znovu nám zpívala. My se na ni opět s úsměvem dívaly a znovu poděkovaly. Mohly jsme jí také vzít do party. Celou koledu uměla lépe jak my. :-) My zpíváme jen dvě sloky, protože někteří lidé by takové zpívání nevydrželi ustát. Asi by jim nevadil náš zpěv, ale to, že se na nás musí dívat a sami neví co mají dělat, jak se mají tvářit. Ano. :-)

Pokračovaly jsme v cestě, rozdávaly jsme radost, přání, požehnání, úsměv, kapku štěstí… Zpívaly jsme za každých podmínek. Líbila se nám jiskra v očích mnohých… Vážně lidé potřebují ty, kteří se tu jiskru snaží zapálit a sami pro něco hoří. Pak je to teprve oboustranné.

Téměř za třičtvrtinou koledování stihla Veverka udělat pro jednu maminku i jeden úkol do školy. Je skvělé, potkat tolik lidí a něco dobrého udělat. Nejen vybrat peníze. O tom to není.

S koledováním jsme skončily nějak ve dvanáct hodin a kráčely jsme rovnou na městský úřad odevzdat kasičku. Zde „moje“ mladší královny dostaly i drobnou odměnu a také nás mile pozdravil a povídal si s námi pan starosta. Poté nezbývalo než zamířit do klubovny a odstrojit se. Cestou nás potkala i jedna mladší paní se psem a koukala na nás. Líbily jsme se. Tak díky.

V klubovně jsme uklidily, poděkovaly si a rozešly se domů. Ano, stálo to za to. Už to, že jdu a koleduji pro druhé, vyjdu ze svého pohodlíčka, lennosti… Každý dobrý skutek se počítá…

Děkuji  moc sestřičky  :-) a příští rok proč ne znova…

 

Veverka