Každoročně od roku 1946 se na vrcholu Ivančena koná skautská pouť, jejímž smyslem je vzpomnět na padlé skauty, kteří položili „oběť nejvyšší“ za naši svobodu. V době nesvobody, v době války, neúnavně pomáhali těm, kteří jejich pomoc potřebovali nebo o ni požádali anebo sami konali činy, kterými napomáhali k obnovení svobody v naší zemi. My dneska můžeme na Ivančenu stoupat bez obav že nás někdo po cestě rozežene, dříve to tak možné úplně nebylo. Proto je úžasné, že na tom vrcholu pod Lysou horou na to můžeme vždycky více myslet. Svoboda je vratká, není samozřejmá a proto vždy patří poděkování, těm, kteří za ni pro nás bojovali. Přece ve svobodě, v Lásce se žije mnohem lépe…

Naše cesta na Ivančenu vedla již v pátek přes Ostravu, kde jsme přespali ve skautské klubovně. Jeli jsme o den dříve, abychom bez stresu a uhánění stihli ceremoniál u mohyly, který začíná přesně ve 12:00 hodin. Naši výpravu provázela opět celoroční hra výprav – cesta časem. Nyní jsme se ocitli v době panovnice Marie Terezie. Smíšek a Víťa nám zahráli malou scénku v ostravské klubovně, kterou nás zatáhli do děje doby. Dostali jsme několik úkolů, ale všechny měli společný cíl – postavit první školu. Možná si vzpomenete na školní dějepis – v roce 1774 byla u nás zahájena povinná školní docházka, kterou právě navrhla zmíněná panovnice. Ona toho udělala pro naši zemi docela dosti dobrého, ale nás zajímala nejvíce její školní reforma.

A jelikož tato panovnice žila ještě na konci doby barokní, tak do našeho programu přibylo navíc téma barokní pouti.Veverka nám vyprávěla jak dříve lidé brali pouť, co pro ně znamenala a poté jsme k tomuto tématu měli motivační hry. Užili jsme si teda kopec srandy.

Spát s vyčištěnými zuby:) jsme šli krátce po 22:00 hodině. Vstávali jsme velmi brzy, již v 5:40. Museli jsme se co nejrychleji sbalit, posnídat, kdo chtěl, obléct se do kroje a uhánět na místí mhd. Byli jsme tak dobří, že jsme vše stíhali, ač to někdy bylo i o fous. Z vlakového nádraží kam mířil náš trolejbus jsme přesedli na autobus, který nás zavezl až do Frýdlantu nad Ostravicí. Zde jsme u nádraží nasedli na kyvadlovou dopravu, která nás zavezla k hotelu Nezruš a odtud jsme šli pěšky až na vrchol Ivančena. Cesta byla strmější, ale zase kratší. Po cestě nás potkalo sněžení, mrholení, pršení, foukal slabší vítr a byla mlha i zima. Opravdu všelijaké poutní podmínky. My jsme se ale nedali a pomalu jsme stoupali s přestávkami k vrcholu. Nikdo nereptal, všichni se snažili jít. Po cestě jsem si zakoupili do klubovny keramickou placku jako památku na výstup roku 2017 a také skautky a světlušky vyplňovaly kvíz týkající se historie Ivančiny. Za jeho vyplnění byla možná u mohyly odměna.

Na mohylu jsme dorazili o půl 11té. Prohlédli jsme si informační stany, kde jsme si jednak zakoupili nášivku a také jsme napsali vzkaz na papírový kámen do kroniky Ivančeny.

Skautská mohyla roste pomocí kamenů, které tam skauti nosí. Mohou to být malé kameny, ale i velké. I my jsme kámen měli. Kameny je možné nějak pěkně pomalovat a podepsat. Každý kámen je vzpomínka na padlé skauty, ale i zároveň dík.. U mohyly, která měla letos jiný vzhled, rekonstruovala se, jsme se vyfotili. Poté jsme si uvařili na vařiči oběd a ve 12:00 se účastnili ceremoniálu. Přijel i starosta Junáka – José, který předával vyznamenání nebo medaile díků obětavým skautům.

Po ceremoniálu jsme se pomalu vydali dolů. Nastávala další dobrodružná část – potkávala jsme skauty s pláštěnkami na skautském klobouku, přišlo nám to zajímavé i praktické, dále nejezdila kyvadlová doprava zpět, což jsme netušili, nečekaně to s námi dobře dopadlo a vrátili jsme v předpokládaný čas na jih, tedy domů. Letošní výprava na Ivančenu byla velmi dobrodružná, ale moc pěkná. Máme na co vzpomínat, ale rovněž i být hrdí. Všem kteří byli děkujeme, vidíte – bez nějakých problémů jste pouť dobře zvládly (y – jely totiž jen samé sestry ze Svišťů a Dráčat).

Veverka