Poslední dny jarních prázdnin letošního roku jsme trávili na starém mlýně společně s oddílem Mustangů z našeho střediska. Myslím si, že kdo nejel na výpravu, o něco rozhodně přišel.

Prožili jsme tři krásné dny na zajímavém místě ve skautském společenství, kde nechybí sranda, srdečnost, zápal. A krom toho umíme vyžít i mála prostředků a říci si, že to byla bezva výprava. A tak to má být…

Na mlýn jsme se vydali v pátek navečer, autobus nás dovezl ke konečné zastávce, odkud jsme museli jít zhruba 20 minut pěšky. Měli jsme větší batohy, cesta trvala déle. Na zastávce jsme výpravu zahájili. Dostali jsme se do husitské doby,ve které jsme jakoby celý víkend pobývali.

Pokud jsme chtěli dostat další část baterie do stroje času, které v rámci výprav sháníme, abychom se dostali zpět do naší doby, měli jsme postavit město Tábor. Víme z dějin, že toto město si v roce 1420 postavili husité, kteří se tím snažili uskutečnit ideály, za které bojovali nebo bojovali proti ošklivostem. Vzorem jim byla hora Tábor v Palestině.

A my jsme se s chutí pustili do boje. Stavitelství není lehké odvětví lidské činnosti, naopak. Byla to dřina a my jsme až na konci výpravy dosáhli toho, že jsme město postavili.

Přes celé dny probíhaly stavební práce pomocí pohybových i kreativních aktivit. Jednou jsme sháněli večer v pátek plány na stavbu kolem mlýna, v sobotu jsme sháněli dřevo a kámen, které jsme si museli vydřepovat a stejně nám část surovin chyběla. Proto jsme v sobotu večer předvedli své obchodní a rétorické dovednosti. Za svou prodanou věc jsme získali další stavební suroviny. Ve městě jsme stavili i sochu hejtmana Jana Žižky, pro kterého jsme následně pozdě večer za pomocí svíčky hledali jeho oko, které mu vypadlo. V tom nám bránili husité, kteří se proti nám spikli Svíčky nám sfoukávali a my jsme se museli vracet zpět do tábora nebo nás postrašili zpoza stromů jako kočky nebo vlci. Na výpravě nechyběly rozcvičky, smysl o soběstačnost – topit si v kamnech, donést si vodu, pomoci v kuchyni… Zkrátka nic není samozřejmost, kterou za vás někdo udělá. Ten skautský život a jeden z cílů skautingu je naučit se být soběstačný nebo si osvojit dovednosti, které v tom svém prostředí se již nedělají nebo je za vás může dělat někdo jiný z malosti…

Měli jsme dobře po mnoha stránkách a snad i po té stránce, která se týká jídla. Ochutnali jsme jídla, které se asi tolik nevaří. Jahelná kaše, zeleninová polévka lahůdkovým droždím, pohankou nebo čočkové ragú, ovesné hrudky…. Naštěstí nikdo neodmítal jíst a to bylo prima.

Co dodat na závěr? Výprava byla dobrá. Hezky jsme ji prožili i v opět menším počtu členů. Dobrodružství této výpravy nechybělo ani v jejím závěru. Už se těšíme na další! Více vám napoví i fotky.