Skauti nelení téměř nikdy. V době, kdy obyčejný žák základní školy má (respektive mu začínají) vánoční prázdniny a dost se na ně těší, skaut dělá službu lidem. Vydává se na cesty křížem krážem městem a roznáší poselství z Betléma, na které mnoho lidí čeká a mnozí dokonce vyhlížejí z oken. Jsou to krásně prožité chvíle, které nenahradí žádná televize, rádio, počítač, chrnění aj. Betlémské světlo jsme 20. prosince nesli do kostela. Vlídná atmosféra nás příjemně naladila, slova kněze povzbudila. Poděkoval a požehnal nám na cestu.

23. prosince jsme se ve trojici vydali na první cestu. Zamířili jsme nejdříve na horní konec, který mnohdy nestihneme projít. Letos se nám to podařilo, ale zato dolní konec jsme prošli tak tak. Kdyby nás bylo více, více ochotných skautů, světlušek a vlčat, mohli jsme toho projít více. A to je prosím vizitka. Inu, co se dá dělat. Naše trojice si vystačila. Chřestýš, Tulák a Veverka. V jednu hodinu jsme se sešli před klubovnou, každý s lampou. Podmínky byly špatné - větrno, ale zato teplo (nato že je zima). Asi nejlepší lampu, respektive lucernu, měl Chřestýš. Jemu zhaslo světlo jen jednou, byl naše záchrana. Jinak bychom se museli stále vracet. Ještě, že jsme ho měli, protože Veverka si knot v její lampě od jisté chvíle nezapalovala a Tulák se stále snažil. Všude, kde jsme zazvonili, nás vřele přijali. Každému, komu jsme zapálili jeho svíci, jsme darovali skautský kalendářík, který se organizátorům dosti vyvedl. Dáreček, který skromně potěšil. V některých domech lidé nezastírali své emoce, byly to krásné okamžiky. Rozešli jsme se pět minut po půl páté.

24. prosince jsme se sešli ve stejném složení, ale přišel navíc Štupl a Terezka Križalkovičová. Nejdříve jsme šli na náměstí, jak jsme měli psáno na plakátech. Nikde nikdo, ale potkala nás rodina Hrubých, která šla kolem a světýlko si vzali, dokonce měli i zavařovací sklenici, nemuseli jsme jim dávat tu naši. V devět hodin jsme mířili navštívit místní charitní dům. Předtím Veverka zašla do klubovny pro dárečky, které jsme při návštěvě nemocným a starým rozdávali. Letos jsme nezpívali, poněvadž tam vládla troška jiná atmosféra. Byla to škoda, ale nic se nedalo dělat. Každému jsme alespoň popřáli podáním ruky, darováním. V horních patrech jsme některým Betlémské světlo zažehli, dost se na něj těšili. Neminuli jsme ani sesternu, kde vládl blázinec. Sestry byli velmi rády.

Z charitního domu jsme mířili na dolní konec. Navštívili jsme toho, o kom jsme věděli, zval nás i pan starosta, i bývalý místostarosta, jako obvykle. Naše cesta skončila u babičky Tuláka. Je to dobrá duše, vždy má vzorně napečeno a vždy nám ráda dá ochutnat. Někomu z nás se na tou sladkou krásou jen leskly oči. Nedalo se nic dělat, museli jsme ochutnat. Vše bylo tááák dobré... O tři čtvrtě na dvanáct jsme se s přáním hezkého štědrovečerního večera a vzájemným poděkování za dobrý skutek a obětavost rozešli. Chřestýš a Veverka se cestou domů ještě stavili u Amiga. Příští rok nás tohle čeká znovu, kdo by se netěšil. Díky patří všem, kdo šířili Betlémské světlo a jeho poselství – pokoj a radost - po městě!

Jedna příhoda nakonec: kráčíme k jednomu domu, zazvoníme, otevře nám mladá paní. My ji řekneme, kdo jsme a co chceme a ona si jde pro svíci, ale ještě dříve než to dořekneme. Znělo jen: „Neseme vám betlémské poselství!" A v tom nám zhasnul poslední zdroj světýlka. Veverka do chodby: „Tak už neneseme!" Ona vyjde s obrovskou svíci, směje se a povídá: „Jojda, co teď?" Nezbylo nic jiného, než zajít do domu, kde jsme toto světlo zapalovali naposledy. Naštěstí se nám to stalo jen jednou.